Nechte žít mou báseň!

Tak vážně prosím - nechte ji žít,
vždyť ten smutek jí sluší a sama nechce víc.

Smutek není nemoc, je to pravda, a když ji napíši je to lék,tak usilovně prosím, zanechte těch prázdných vět.

..těch návodů na štěstí v kostce...,
napíše si kdo chce co chce.

Nejsem přece sebevrah na brooklynském mostu,
jsem radost v lidském těle a stále, stále rostu.

Má báseň, jen pár slov chtěla ze sebe vykřičet.
Nic jiného nemá a vy ji chcete umlčet.

To nepřipustím, už ne dál..,
ta arogance ve mně budí Dark Vadera.

Tak prosím, přestaňte mé básni krást duši.
Smutek i sklíčenost té tiché víle sluší.

A přece není módní ani etická.
Je to můj pocit a ten si nepíská.

Tak prosím, zanechte těch soudů a logických konstrukcí.
Ten hlas je přímo ze zdroje a nezná žádných instrukcí.

To, co chci já, chcete i vy, byť sedíte na druhé straně stolu.
Ten slib před tisíci lety uzavřeli jsme spolu.