ztráta

cesta, trním posetá
do krve si nohy rozrývám
přesto jdu dál…

srdce mi buší
snad aspoň tušíš
kam odcházím
/nezastavíš mě?/

ruce mi mrznou
oči pálí
a cíl
je pořád v dáli

křovím se prodírám
v duši mám prázdno
slyším tvé kroky
-to se mi zdálo

jseš tak blízko
a přece daleko
mé srdce se zaleklo
zkusit to…

z temné oblohy
řítí se provazy
černé vody
jako by byly z tuše
moje svědomí
má duše
-černá, prázdná

kolena se mi podlamují
už nemůžu dál
na tomto místě
kdysi jsi stál

teď je tu jen louka
uprostřed uschlý strom
-ano, byl to on,
co viděl tě naposled

sedám si pod něj
oči zakrývám,
nehty do dlaní zarývám
…a křičím

ležím, tváří k zemi
dusím se hlínou…
kdybys jen věděl,
jak strašně je mi…

/proč jsi to udělal?/
/proč ses nezeptal?/

-pozdě o tom přemýšlet
zavřel jsi přede mnou
ten svůj ‘svět‘

teď dala bych všechno
jen tě ještě spatřit
všechno...
za jeden pohled
za jedno slovo

/proč jsem ti toho řekla tak málo?/
-zbyly jen výčitky

osud se mi směje
jsem troska
bez naděje
nežiju, jen trpím

/proč se to stalo?/
/proč zrovna mně?/

mělo to tak být…
vyměnila bych si to s tebou
…byli jsme vzdálení
/ale, proč loučení?/

už jsi nemohl dál
nic jsi mi neřekl
prostě jsi odešel
beze slova
beze mě...

od té chvíle
pro mě nadešl
čas smutku...
nic není horší
jak...
-ztráta-