NÁMITKY

Jen tak si večer metrem,
projet pár stanic,
pak dát si závod s větrem,
do světa bez hranic.
….a přece hranice má.

A oči otvírá….
když hladí jej paprsky slunce,
po růžové tváři,
probuzení pro milence,
kterým na tváři jen úsměv září.
….a přece se nepřestává mračit.

A mám zase začít ?
Donekonečna si stěžovat,
na bolest a smutek,
pak na papír to vypisovat,
přestože už skutek utek.
….a přece na mě čeká za rohem.