Děravé srdce

Už zase pláču,
skáču přes kaluže
svých zpropadeně hořkých slz.

Stále stejně hloupá
malá holčička,
co touží, aby ji někdo objal.

Kdy bude můj deficit lásky naplněn ?
A možná, že to ani nejde...

Vzpomínám si
na sv.Augustina a dítě,
co viděl na pláži
přelévat sítem moře.

Jsem stejně pošetilá, Bože ?

Mé srdce je asi děravé,
málo v něm zůstane.
Jak špagety
přes rozbitý cedník
narychlo slité
- většina lásky mizí v kanálu.

A to, co srdci zůstalo,
nestačí mi pomálu
- ani na přežití...
Jenže není zbytí.

Ale drobky lásky,
co zůstaly,
se tam nějak dostaly.

Jsou tam slova mého syna :
,,Ty jsi ta nejlepší máma na světě!“,
když ho nechám dohrát něco on-line,
a on splní quest...

Je tam psí pohled
babiččina teriéra,
když ho chodím venčit.
A on mě olizuje
a vrtí ocasem
- asi už chce čůrat...

Je tam ,,Strašně Vám děkuju !“,
od maminky s kočárkem,
co jí pomáhám z tramvaje,
a chlapi tam sedí jako pecky,
a nikdo nevstane.

I vděk slepé paní v metru.
Velmi zištně ji hledám očima,
jezdí denně.
A pak ji vedu jemně,
a tvrdě jí vydobydu místo k sezení...

Leží tam i pochvaly:
,,Tedy ta injekce
ani nebolela, sestři !“
Ale to je má práce.

Ty drobečky lásky a díků
si vybírám,
když jí mám málo v krvi,
a hrozí kóma.

Mám ale pocit,
jak s kanylou v žíle.
Odkapává Ti glukóza,
ale žaludek zpívá hlady.

Tak to je se mnou teď
- a tady...

A vůbec ! Dost !
Co to píšu za pitomost.
Není to tak zlé,
vždyť žiju.
To zase zvládnu
- oči si myju.

Jsem zpátky, vím.

Naši želvu nakrmím
a vidím, jak škrábe o dno
a má radost...
a dostane kousek jablka navíc.

( I to zvíře musím uplatit. )
Ale MÁ mě ráda !