Ve smutku padlého listí

Po stopách zvadlého smutku padlého listí,
krajinou nenávratně zabitých světů,
kráčí duše, za ní kráčí stín,
jako básník, který právě ztratil větu.

V naději prázdných nepřítomných časů,
s dotykem všedních lživých okamžiků,
vrací se zpěvem i bez hlasu,
měsíčním zatměním zpátky do těch roků.

Chladná a větru oddaná, bojí se oživení
tupého osudu v louži hlubokých ran,
dešťů hořkých slz a krve prolévání,
černočerného smutku a vraživých vran.

Cestou dávnou touhou posetou vrací se domů,
do ticha hvězd dávno vyhaslých,
do korun “topolových” stromů,
do náruče ptačích křídel pokleslých.