Mobílkové básně

Kráčeli ztemnělými ulicemi
města s rozepnutými kabáty,
zatíženi starostmi a výčitkami
prohlíželi si zažloutlé plakáty.
A šli do kraje,
kde se lásce nebrání...

Kapky neslyšně padají,
na obnažené ruce
a jemně smáčejí
dva smutné milence.

Černé jámy v mojí duši
zejí prázdnotou,
kdo je naplní a slzy vysuší?
Duše je žumpou temnou,
která mne jenom trýzní,
která je mou plísní.

Na tmavém nástupišti číslo šest,
sedí dva si v náručí,
táhnou sebou těžkou ponurost měst,
a silný vítr kolem jejich nahých paží hučí.