Život bez života

Cítím jak ve mně něco umírá,
jak ztrácí se cit,
jsem jak uvadající květina,
proč život takový musí být?

Pod tíhou slz, řasy se mi třepotají
a oči snad už ani nevidí,
myšlenky mé černou barvu mají,
vždyť ztratily cit pro lidi.

I když sama nechci být,
tak před lidmi utíkám,
nechce se mi ani snít,
utíkám, utíkám... a ani nevím kam.

V zoufalství propadám,
v tu černo černou tmu
a dál jen uvadám,
v svojí soukromou temnotu.

Snad zas rozjitří se časem mé dny,
už aby to bylo,
už mám dost mé samoty,
ale je to vlastně jen mé dílo.

Proč lidé tak krutí umí být?
Jak život dovolit to může jen?
V tomhle světě už ani láska nemůže žít,
třeba je to opravdu jen dlouhý sen...