Krev

Jak sladká krev stéká po bílé kůži
Barvou svou podobná rudé růži.
Chtěla bych jí vidět více, jak teče,
Proříznout kůži, tepnu, v rukou dva meče.
Těmi bych klála do svého těla,
Abych už konečně pryč uletěla.
Stovky ran a přeci málo,
Toho, co jinému nemožné by se zdálo.
Vidět jich více,
Ach, pro mé slané líce.
S blýskavou hranou ostrého předmětu,
Bych ukázala rudou krásu světu.
Malíři, vemte si, krve je dost,
Já jsem váš darující se host.
Vemte si červeň, nejsem lakota
A malujte, jak jen můžete, obrazy života.
A já zmáčná vlastním potem,
Jdu vstříc smrti se svým mottem:
,,Všechno je jednou poprvé…“