Temnota

Temnota, černá a nevlídná.
Propadám se do ní, slyším jen ticho.
Ticho, z kterého mi v žilách tuhne krev.

Nikdy jsem nevěřil,
že ticho může být tak hlasité.
Drásá mi uši svým vřískotem!
Neslyším svůj hlas.
Neslyším svůj křik.
Neslyším svůj nářek.
Nikdy bych neřek,
že ticho může být tak hlasité.
Bože tak hlasité!

Stále se propadám hlouběji ve tmě.
Temno mě tlačí do očí.
Tak kde jsou ty křídla?!
Jenž prý láska umí přičarovat!
Tak kde je záchranná ruka přítele?!
Jež by mě vyvedla v téhle tmě!
Tak kde je náruč mé milé?!
Kterou hledám zoufale!

Padám hloub a hloub!
Doufám v záchranu.
Ona však nepřichází.
Padám hloub a hloub!
Naděje mi schází.
Padám hloub a hloub!
Milovat je pro mne cizí
a víra v život ve mě mizí!

Dotkl jsem se dna.
Dna samotné temnoty.
Je mi zima, choulím se.
Zahřát mě můžeš jenom Ty!
Má duše je nahá, prokřehlá.
Cítím, že umírá.

Ticho se vytratilo,
slyším hlasy.
Šumí a pomalu se přibližují.
Nemohu dýchat, cosi ve mně způsobuje mi muka!
Srdce zběsile buší, puká.
Hlasy jsou blíž a blíž!
Nemohu rozeznat, co blábolí.
Jsem nejspíš na pokraji šílenství.
Má duše slábne víc a víc.
Nemohu křičet bolestí!

Sám v nekonečné tmě.
Už mi zbývá jen pár chvil.
Srdce, které bylo naplněné láskou,
se cítí jako by ho někdo zbyl.
Teď umírá samo, s želem a zklamáním.
Bije čím dál míň.
Z úst mi vyšel poslední vzdech.
Srdce umřelo a duše sním!

jsem mrtev, bez naplnění.
Bez lásky již pro mne života není!