Fénixů není

Jako by mi pod hrudním košem leptala kyselina,
jako v mé tváři, od jediné mé lásky slina,
kterou jsem nikdy neviděl,
bolí mne tento jednotvárný svět nemrtvých,
v němž nemohu zemřít, já zhýralý mnich,
co čeká na příděl,
a nemohu v něm ani žít, je jako klášter,
středověký, tichý, ve skalách, z mlhových zástěr,
z dešťového oparu, z cihel z bláta
postaven. Ze sebe samého dělá si kata.

Apaticky beznadějně čekající na spásu,
jež by jej vyvedla z ozvěn a hlasů,
ze středu,
za zdi té pevnosti, kde je to netušené,
ale tak toužené něco. Něco z pramene,
jenž nezná vědu,
jenž nikde nevyvěrá a teče do nikam.
Tam, kde je to poznání, co pozná každý sám.

Co pozná každý, když už nic, nic nepotřebuje...

Snad je to jako, když kaluž obraz slunce odráží,
a celý svět je ukryt v té kaluži.

Odraz z prázdných očí zírá do zdi, nebo do kraje,
tak dlouho, než lihovým dechem pomalu roztaje
srdce zamrzlé v ledu na hladině řeky.
Poté náhle vzplane... a popel odpluje po proudu...
tam, kam teče ten pramen...

A nikdo naštěstí není Fénixem.