snih...

Kráčím zasněženou krajinou,
vločky sněhu mě po tvářích hladí.
Já nechávám za zády to nenáviděné město,
a k šílenství mě to svádí.
Jsem pořád dál a dál,
nohy se mi hluboko do sněhu boří.
Vím, život se mi celou dobu do očí smál,
a já připadám si jako bych se topila v moři.
V moři myšlenek, pocitů a bolesti.
Stojím, a chlad mi projíždí po tělě,
zmrzlé slzy do sněhu padají.
Kde jsou moje strážní andělé,
ti asi někde daleko ode mě létají.
Padám na kolena, už nemůžu dál jít.
Už nemám sílu, a nevím, kde ji vzít.
Jen ležím, na měsíc se dívam,
sníh mě svou bílou peřinkou přikrývá.
Vzpomínám na přátele, jak se o mě každý bál.
Doufám, že mi odpustíte, ale já už nemůžu dál..