Osamocený obraz

Šedě oděn deštěm,
v pěsti pero svírám,
smůla stéká ze stěn
na můj obraz a rám,

jež osamocen tam zírá
na mne ze zdi bělavé.
Padla už veškerá víra,
padla už do láhve.

A já v beznaději sedím.
Tma nad prázdným papírem...
A jako obraz na mne, hledím
i já na něj; v duši s vírem,

jenž nepustí ji do éteru,
jenž drží ji a dusí
a ona zarůstá do téru,
nelítá jak divoké husy...