Panenka z porcelánu..

Naivní panenka
..z porcelánu..
krásně se usmívá..
Netuší, že jízdenka,
//vydaná k ránu//
pomalu propadá
zapomnění,
ve věčném zatracení..

Předává ji převozníkovi na lodi,
//tomu, co ho tak dobře zná//
Ale tentokrát se na ni jen zadívá..
- Loď odráží se ze břehu..
Ozývá se jen tiché šplouchání vody..
Na loďce je jediný pasažér
- panenka líbezná,
co do jiného světě se teď podívá..
I když by třeba nechtěla
Musí..

„Vystupovat!“, přeruší ticho hlasitý skřek
Panenka upírá své velké modré oči,
na toho člověka, který ji zradil..
Toho, co odplouvá labyrintem temných řek,
v nichž vír se točí..
vír, který nikdy nezpomalil..

„Co je to?“, ptá se němě..
„Tohle přece neznám.. Nechci!“
//Nesmělými krůčky vydá se vpřed//
Když vtom.. Přilétají k ní černé vrány..
„Ne! Nechte mě!!“
prosí o smilování.. ale přeci..
stále bez jediného slůvka..
- Krutý to střet!

Panenka kráčí, v otrhaných šatičkách
//Kdysi bohatě zdobených//
Kolem ní jen temné hory
- složené v uličkách
uličkách stoletími stavěných..
Dál.. Sama.. Bez podpory..

Až na úplný konec..
//Nekonečna..//
…