Druhá šance

Slunce se ke mě svitem probíjí,
probouzí mé bloudění bezesných cest,
tupá bolest si mě slastně ovíjí,
nevím,že je to jen její nevinná lest.

Venku tak krásně je a já ležím zde,
jak lazar,jen s pohledem na krásnou zem,
snad proběhnout bych se mohl,ale kde,
kde vlastně ležím a kdo vlastně jsem.

S hlavou jako střep a past z těhle obvazů,
nevím,co se stalo,že nemůžu se hýbat,
ve svých myšlenkách jen pár obrazů,
jako z noční můry,na kterou nedá se dívat.

Jako bych se někdy života chtěl zříct,
nevím proč,ale můj strach vzrůstal,
ani jeden bilý plášť nechtěl mi říct,
proč jen dopis na rozloučenou zůstal.

A teď,ikdyž pláče ta žena v rohu,
měl bych snad za šanci děkovat Bohu,
že jsme zase spolu,jen my sami,
jen škoda,že nevím,kdo jsi,mami.