V společném chladu za maskou lásek

Sněhové pláně posety jsou střípky diamantů,
co z hvězd se snášely přes bezmraká nebesa,
v záři měsíce třpytí se na čistou přírodu tamtu –
krutou avšak nádhernou. Stopy vedou do lesa,

stopy srn, jež do jeho bezpečí chodí se skrývat,
pod střechu z jehličí, za kmeny hnědé, staleté.
Duše má, od všech v dáli, s nimi chce splývat,
sdílet jejich svobodu, a s nimi tam vykvete,

jako třešně kvetou v máji, vykvete v ducha
starého Druida, ač bez těla, které ztratil jsem
v dobách úpadku, kdy kolem srdce hluchá
pobíhala jak šílenci, jimž zdá se hrozný sen,

v němž nad svým tělem vznáší se bezvládně
v agóniích bolesti umírání a tíhy časů zašlých.
Tak duše má od nich chce dál, když chladně,
tak chladně je tady. V mrazech a mlhách mdlých

teplej je. A tak smutné je, že zůstávat se musí
v tom chladu společném, v němž sblížit se,
kvůli nucené blízkosti, nelze. Pak plazí se kusy
mas, za maskou lásek, do nicot svých bít se.