On

Tak jako sen zmizí s ránem,
i ty zmizel jsi rázem.

Můj strom držíc mě k životu,
můj vrah chodíc poslepu.

Ty anděl mi nad hlavou,
v něm ďábel s rukou zaťatou.

Odcházíš, slzy padají
a tvé kroky se vzdalují.

Kříčím, avšak ústa jsou nechybná,
chtěla bych být socha, sochy kamenná.

V ní srdce bezcitné,
na ústech prosba zůstane.

Dnes už vím, že nepřijdeš,
slzy mi z očí nesetřeš.

Své dvěře ti zamykám,
klíč od nich polykám.

Chuť snad mám jen říct:
stál ti za to, ten tvůj chtíč?