Copánky od paní Melancholie

V obilném poli,
hledáme svý ztracený svědomí.
Kdyby tiše neplakalo,
asi by jsme ho nenašli vůbec.

Tak pojď malá, neplač už.
Pojď k nám.
To bude dobrý, chceš bonbón?

Je trochu načáchlý od té paní.
No, od té... Melancholie.
Ale to nic.
Je to vlastně docela milá paní.
Občas,
sedávám si s ní večer k čaji.

Vylézá zpod krabic a nadávek,
kterými jsem ji zaházela ve skříni,
předešlého dne.

Vždy vděčně a ráda vylézá.
Jak pokorná je to paní.
Nechává mě si poplakat,
na svém studeném rameni.
Utěšuje a dává zapomenout,
že svět byl kdy pěkné místo.

Nemůžu spát.
Blouzním a dál pláču na jejím rameni.
Zpřetrhává nervy,
nebo z nich plete copánky...
Říká, že mi to tak mnohem víc sluší.

Tupě hledím.
Čmárám tužkou na papír...
Kruhy co nic neznamenají,
písmena co nedají dohromady slovo.
Ale nezbyla mi síla.
Myšlenky nedovádím do konce.

***

Těsně před koncem to vzdávám.