Stovky hrobů

Dívka na kopci sedí,
do dáli se dívá, na co myslí nikdo neví.
Slunce se ji do tváře opírá,
tento svět už nevnímá.

Vedle ní velká zahrada,
která je kamennou zdí obehnána.
Místo sadu stromů,
zástupy snad stovky hrobů.

Hroby krásné s květenou,
od milých, jež si na ně vzpomenou.
V koutech zahrady tmavých,
mnoho hrobů malých.

Zapomněli všichni na ně,
na svíčku, čekali by marně.
Oči pro pláč zůstaly,
dětem, co samy skonaly.

Pochmurná nálada panuje,
do duše člověka maluje.
Teď tu mezi hroby stojí,
vlastní smrti se tolik bojí.

Duše kolem ní,
čekají, časem k ní promluví.
Pokorně na kolena klesla,
žádala o pochopení břemene, které nesla.

Stovky hrobů kolem ní,
přijde čas, kdy vše pochopí.
Teď poznává sama sebe,
s pohledem upřeným na nebe.