Chleba se solí...

Přišla ke mně Tragédie,
celé vyhublá a bledá...
prý jestli nemám chleba se solí,
že k ní včera přišel na večeři Hladomor...
změřil jsem si ji od hlavy až k patě,
/vždyť nikdy dřív jsem ji nezahléd/,
a pak jsem z bochníku ukrojil krajíc,
ona se usmála a rozplynula...

jednoho dne za oknem tvář,
zježené vlasy, hrůza v očích,
bylo to Neštěstí prosící o chléb se solí,
že k němu zítra na oběd přijde Závist,
/a ten krocan s nádivkou se k té příležitosti nehodí/,
změřil jsem si ho od hlavy až k patě,
/vždyť nikdy dřív jsem ho nezahléd/,
a pak jsem z bochníku ukrojil krajíc,
on se usmál a rozplynul...

Vycházel měsíc, když se zjevil Hladomor,
úplně zničený, bezradný...
prý jestli nemám chleba se solí,
že ho včera potkala Tragédie...
stál tehdy zahleděn na mostě,
a krmil labutě kousky chleba,
které odepřel hladovému lidu,
najednou po proudu plavou kusy chleba se solí,
a labutě se po nich vrhají hlava nehlava,
a tak se otočil zády k řece,
a nakrmil děti z kostí a kůží...

V bledém přítmí studené noci,
stála před dveřmi též bledá Závist,
prý jestli nemám chleba se solí,
že ji včera potkalo Neštěstí...
právě nesla kupu soli ke krocanům souseda,
aby přesolila jejich maso,
čímž by chudák Neštěstí bylo jen o chlebu,
jenže to vykouklo z okna s krajícem se solí,
a Závist zatoužila po tom stejném,
jenže sůl zmizela ve chřtánech opeřenců,
a Závist jen závistivně mohla pozorovat Neštěstí...

Pak jedné dlouhé noci,
když nemohl jsem spát,
záviděl jsem tak moc Tragédii,
jak vyzrála nad Hladomorem,
až jsem chtěl být téměř jí...
kocour ležící vedle mně stále prosil o misku mléka,
byla však noc, postel vyhřátá, holt musel počkat do rána
hladovec jedna hladová...

ráno jsem se vzbudil,
a kocour už nevstal,
byla to pro mě tragédie,
mohlo za to snad...neštěstí?