Když purpur skropil pláč

Když život bejval krutý,
přede mnou stály slečny - byly tři,
tři a nikdy víc.
Rudé rty a něžná líc, říkaly - "Jen si vyber",
ale já chtěl jen tu čtvrtou vzdálenou,
něžnou - slečnu s velkým L.

Proč bych znovu počítal neřešitelný příklad?
Vždyť ani nevím, co vlastně ví Maisie,
poslední pistolník byl zabit v Dallasu
a osud nezná prohru.

Ztotožnit se s Byronem, Chopinem, či Hamletem?
"Jsem duší Říman víc než Dán - A JED TU JEŠTĚ ZBÝVÁ!"

Lapený ptáček jsem, co chyt se sám,
vlastní lest mě sama zradila, mít tak tu odvahu....
Chci jít a nechci působit bolest....
Chci pít a nechci být zbabělec...

Střelec na H6 - a to je mat!

* * *

Vzpomínky na Jihlavu,
vzpomínky na dálky, všechnu špínu světa - vše bez Tebe!
Stisk na dálku je leckdy málo a vůle už zde není.
Mějte naději!

Chci snít a spát,
zapomenout a nebýt - brzy to skončí.......

* * *

Epilog

Muž přijel na nádraží Berlín ZOO hodně před půlnocí. Stanicí Berlín Lichtenberg projíždí vlak do Drážďan přesně ve 4.06. Měl spoustu času. Taxíkem se vydal do hotelu Mercure. U baru si objednal láhev červeného vína.

Natálii Cole měl vždycky rád. Za jméno. A za to, že svým zpěvem vyprávěla neobvyklé příběhy. Když jste ji poslouchali, měli jste zážitky, a zážitky jsou to nejdůležitější. Pouze kvůli zážitkům stojí za to žít. A kvůli tomu, abyste je pak někomu mohli vyprávět.

Bylo tři čtvrtě na čtyři. Zaplatil. Přistoupil k recepci.

„Mohla byste mi objednat taxíka? Na nádraží Berlín Lichtenberg."

Dnes potká všechny ty, které miluje.

Téměř všechny.

* * *

Objetí, které bylo bolí stokrát víc, než polibek, který nikdy nebude!

Růžové sny zemřely společně s ideály,
brané cvičení v duchu nostalgie,
která práče do šálku s čerstvě namletou kávou.

Šanci maj vždy Ti druzí,
love hurts