Cesta ve vánici

Vločky padají na čelní sklo
stěrače stírají je v zapomnění
tam mazlí se, dokud se nepromění
ve vodu
Mé světlomety řežou temnotu
která se nyní bíle odívá
a z dáli ke mě doznívá
zvuk padlého stromu
Cítím
že jak ty vločky, jak ten strom
i můj život lapen gravitací
těch míst, odkud se nenavrací
padá nenávratně dolů
Náhle
přede mnou zjevuje se zatáčka
já však stále rovně jedu
já dál už padat nedovedu
Bez brzdné dráhy letím vánicí
strom, do této chvíle mlčící
zanaříkal nárazem