Místo pro stáří...

Budova v zeleni,
čas je tu neměnný,
večeří končí, snídaní začíná,
od jídla, do jídla všechno se měří,
pokoj jejich, celý je svět,
pět kroků od okna,
venku jsi hned.

Pokoj za pokojem,
chodbou je lemován,
jen číslo na dveřích, místo jim určí,
pokud jim rozmíšky, životy trpčí,
kam vrátit se k sobě sama,
když krokem šouravým,
jídelnu opouští zrána…

„Proč mi to bereš, ty náno jedna,
Tohle je přece, moje berla!“
„Och ne, ta hůl je určitě má,
proč jsi na mne takhle zlá?“
„Je moje, vždyť to vím,
jménem, mi ji označil syn…“

Hledí na podpis,
v myšlenkách tápe,
jak jen to lidičky vlastně bylo,
z mysli se někam vytratilo, jméno moje...
Jaká křivda, se mi to tu děje,
v zapadlých očích je
tolik beznaděje…

I ta sestřička,
vždy na ni tak milá,
vyčítavým pohledem se dívá,
„Babi, babi, s váma je ale práce,
Příště snad přivážem vám, tu berlu k ruce.“
Slzy se kutálí po vráskách na tváři,
ty oči, jen tehdy se rozzáří,
když příjde
syn…