Pocity

Sedím tu a sedím sám,
zády ke všem co znám,
nevidím obličeje,stejně nechci vidět,
kdybych se otočil,musel bych se stydět,
za sebe a jejich myšlenky a slova,
když otočím se jednou,otočím se znova.
Hlasy se přebíjí, burácí tiše,
zvedá se cosi pomalu v břiše.
Každý z nich žije i když nezná důvod,
nechci dát takovým myšlenkám průchod
a zevnitř mě pomalu ničí,
mozek můj nahlas o pomoc křičí.
Blázním snad?Šílím?
Vystupuji s přetvářkou-úsměvem milým,
a hraju svůj život a hraju i o něj,
vždyť mě pomalu přemáhá beznaděj,
jak osamělá kapka v dešti,
co musí se vypařit.