Druhá šance

Mezi kapkami deště slunce hladí její tvář,
věděla, že není jiný, on nenosí svatozář.

V jeho blízkosti se jí klepou ruce,
červená se, jen pro něj ji buší srdce.

Má v očích slané slzy,
ví, že ho už nespatří na tomtě světě ... brzy!
Nebude mít šanci říct co cítí,
nikdy už mu neřekne, že je to nejhezčí kvítí.

To ráno vešla do dvěří, všude kolem smutek, žal,
kdyby tohle věděla, tak nepokračuje dál.
Slaná řeka tekhla tudy,
nikdo nemohl zakrýt chmury.
Nevěděla co se děje,
jeden brečí, druhý se směje.

Věděla, že to co se děje dobré není,
mohla, ale tušit, co všechno se v jejích životě změní?
Na nástěnce visí list,
černobílý se jménem Petr Kist.
Byl to papír plný smutku,
nechtěla věřít, ale pravda to byla ... vskutku.

Před očima měla tmu, hlave se jí točila,
v hlavě se ji přehrávala, co nedávno zažila.
Na schodech stál, ona šla vzhůru,
z toho setkání měla noční můru.
Byla šťastná, že ho vidí,
tak proč se pořád tak stydí?!

Když ji viděl smál se krásně,
ona mu jen doma psala básně.

Není si vědoma toho co dělá,
ale její tělo zhasíná a pomalu bělá.

Prochází tunelem, kde vidí světlo,
je to nebe? Není to peklo?

Viděla stín, Petr tam stál
a zase se na ni krásně smál.
Dodalo ji to odvahu ztracenou,
rozhodla se totiž vyznat mu lásku svou.