Město

Omšelé domy v šedé ulici,
oprýskané zdi a vysypaná okna
opuštěné město sledují mlčící
a děsí se dalšího nového rána.

Fontána žízní, po vodě zoufá si.
Všude jen ticho, ten nemilý společník.
A vánek s listím hraje si,
jediný to chodec, jediný tanečník.

Však kdysi tu zněl smích -
veselý, srdečný i nesmělý.
Na každém rohu na tě život dých',
viděl jsi tváře dětí i dospělých.

Nyní zahlédneš na štěrku jen poslední stopy,
jak tou cestou všichni spěchali.
A každý, kdo odtud utíkal, oči klopil,
snad stydí se, že tu svůj život a vzpomínky nechají.

V zástupu stop leží bílá kopretina,
snad někdo toužil mít ji na cestě za společnici.
Její okvětní lístky překrývá hlína
z bot, které běžely s pohledem upřeným na lepší časy.

Nyní je v tom městě pusto, prázdno -
bez listí stromy, bez slunce obloha...
Přírodě a barvám zakázali vládnout,
zbývá jim jen po zázraku touha.

Však po pěšince z nedalekého lesa,
blíží se děvčátko s dlouhými vlásky.
Vidí kopretinu, na kolena klesá,
zvedá ji a prach sfoukne z té nevinné krásky.

Přičichne k ní a do vlasů si ji vloží,
dál radostně poskakuje ke kašně utichlé.
Kudy projde, stromy se zelenají, motýli kolem krouží,
domy jsou opět barevné, slunce září jasně.

Ptáci zpívají ve větvoví,
fontána opět dočká se -
vyteče z ní pramínek ledový
a za chvíli až po okraj zaplní se.

Svět je plný barev, květin, záře
a děvčátko své ruce ve vodě smáčí,
z té radosti a štěstí se jí červenají tváře.
Nádhera se zjeví všude, kudy ta maličká kráčí.

Však město, přestože plné barev,
je stále bez lidí - pusté, prázdné.