Smutek po kamarádovi

Mé oči smutné jsou,
hodně si totiž pamatujou,
tak jako má paměť,
ještě že se to nestalo teď!
Před půl rokem velice plakaly,
jelikož milovaného ztratily,
má mysl se stím nesmířila,
protože jsem si to nepřipustila.

Opustil mě člověk báječný,
který byl vmém srdci jediný,
on mě viděl takovou,
hodnou,milou a obětavou.

Vím že mě miloval,
sám mi to najevo dal,
já mu to věřila,
jeho laska upřímná byla.

Nemiloval mé tělo,
ale to co se ve mě schovávalo,
nikdy však nezjistil,
že mou opravdovou láskou byl.

Osud nám lásku nepřál,
tak ho k bohu poslal,
ale přátelství jsme měli,
to jsme si uchránili.

Když se na věčnost odebral,
nevěděl že mě tím odrovnal,
odkázal mě k večným slzám,
nehorázným výčitkám.

Ani jsem mu poslední pusu nedala,
a na pohřeb sem si netroufla,
tím bych mu sbohem dala,
nikdy bych to neudělala.
Má láska upřímná se zdála,
a tak mi aspoň vzpomínka zůstala.

Tak PROČ mě tu nechal,
však si mě málem i vzal!
Klidně bych se jeho ženou stala,
a tím rodina nám vznikla.

Naposledy jsem sním byla,
on trpěl a ja ze za nej modlila,
ta bolest ho ničila,
na očích jsem mu to poznala.

Návštěvy si nepřál,
nechtěl aby ho někdo litoval,
a předemnou,
přetvářku nahodil najednou.

Nedokážu si představit jak se cítil,
když bolesti se postavil,
nějak se neovládnul
a už tu nemoc nezvládnul.
Tím si rosudek smrti podepsal,
mě se na to ani nezeptal!

Bůh ví co ho ktomu vedlo,
řekla bych že už ho to moc bolelo,
já mu to nevyčítam,
jen ho hodně postrádám.

Bohůžel mě životem nechal jít samotnou,
a mohl být mou oporou.