Smutná

Viděl jsem, jak se kroutila, jak se třásla, jak se chvělo celé její tělo. Vypadala moc smutně. Pozoroval jsem ji. Chtěl jsem ji potěšit. Chtěl jsem jí říct, že všechno špatný odejde a zůstane jenom krása.
Opravdu tomu sám věřím?
Tisíce kroků do neznáma. Svět okolo nás zahalilo šero. Neviděl sem nic. Můžu jen říct, že jsem tam doopravdy byl. Co jsem viděl? Lahve. Miliony skleněných lahví. Oceán. Kdysi bývaly plné. Teď už v nich není ani vzduch. Oceán. Prázdnota. Tisíce kroků do neznáma.
Opravdu chcete znát odpověď?
Dívala se na mě. Požádala mě, abych ji objal. Udělal jsem to. Pevně jsem ji k sobě přitisknul. Brečela. Skořápky. Prázdné. Prázdné skořápky bez duše. Oceán. Co jsem viděl? Všechno to splývá dohromady. Možná jsem se skutečně zbláznil. Nezažil jsem Satrtreho, ale pamatuju si Bretona.
Opravdu to chcete vědět?
Trhlina. Kafka. Tisíce kroků do neznáma. Zklidnila se. Už se netřásla. Nechala se tou vlnou odnášet dál. Přičichl jsem si k jejím vlasům. Krásně voněly. Zůstane jenom krása. Střepy. Západ. Žár pozdního odpoledne. Prastará jizva. Co sem viděl? Nebo co sem chtěl vidět?
Na druhý straně…
Zůstane jenom krása…

Díval jsem se na ni. Vypadala moc smutně. Pozoroval jsem, jak se leskne její rtěnka. Výrazně červená. Neměla ruce. Co tak strašného se jí mohlo stát? Sundal jsem si své černé kožené rukavice. Shodil jsem svou buřinku. Jakoby se zhroutil celý svět. Co sem viděl?
Na druhý straně…
Vypadala moc smutně…