Panenko...

Panenko s hlavičkou z porcelánu
Neplakej, utřu ti slzy.
Neboj se, ještě je daleko k ránu.
Zas bude dobře, už brzy…

Proč jen máš tvářičky umouněné?
I po tobě lidé šlapají?
Proč jsou tak smutné, tvé oči němé,
které mi do duše koukají?

Jen pošeptám hřejivá slovíčka,
už spánek mě pomalu zmáhá.
Lehce tě pohladím na líčka,
tak usměj se panenko drahá.

I mě občas přeci trápí svět,
Vždyť jsem jenom holka bláhová.
Mít tak jen křídla, odletět
tam, kde mě smutek nezdolá.

Panenko, má věrná společnice,
Zvládneme spolu nejednu strž,
i když nám na cestu zhasne svíce.
Tak se mě chyť, pevně se drž.

Ať můžu tě vzít do svých snů.
Věřit, že nikomu nepovíš,
že mám spoustu dobrých i špatných dnů,
a že někdy před světem hledám skrýš.

I přesto že mlčíš panenko malá,
oddaně vyslechneš všechna má slova.
Dávno je tomu, co jsem si hrála,
přesto tě tisknu v náručí znova.

Jak tě mám ráda, jenom ty víš,
však nemohu dál, jen smrtelnou ránu...
Odpustíš mi to, odpustíš?
Panenko s hlavičkou z porcelánu.