Exodus (Ďábelský život)

Jako bych polykal ostnatý drát,
jedovatý vzduch štípe a pálí,
slzy, co kanou až do pekel, roním.
Pocity prožité již mnohokrát
a stejně stále mou mysl kalí
jak bahno, co padá z podkov koním.
A jejich kopyta dupou po mé duši,
kam šlápnou, tam zůstane kaluž lihu…
a snad už nic ty kaluže nevysuší,
mé srdce nemůže snášet dál tu tíhu.
Voda v nich je jak roztavené žhavé olovo,
a v ní čekám na poslední slovo Ďáblovo.

On mlčí. Dívá se na mne a usmívá se.
Nechává mne v tom. Čeká, a pak…
přestane ho to bavit. A promluví…
Jediné slovo, s rutinou v jeho hlase:
„Smrt!“ A budu svoboden, mrak
se rozplyne, bez jediné omluvy.
Odejdu jako bych nikdy, nikdy nebyl!
Hmota - co to vlastně je? Nebo není?
Tam už nebude (nic), tam ji pohřbil
můj duch, co vyšel z krutého vězení.
Exodus mé mysli, únik z rajských zahrad.
Země – jediná má matka, jediný můj kat.