Sbohem, má lásko

Byla hluboká noc.
Krásná Luna vystavovala
svou líbeznou tvář.
Klečela jsem na zemi u keřů,
jenž nosily rudé růže.
Však růže už byly uvadlé
a samotinké padaly na zem.
Už tu nebyla ani jejich vůně
jako v mém srdci již nebylo lásky.
Zbyly tu po nich jen ostré trny.
Byly ostré jako střepy rozbitých sklenic,
jako slova,
jenž na mne dopadala z jeho úst.
Z těch úst,
která tak sladce líbala.
Teď mě jimi nelíbal,
ani mi nešeptal do ouška,
jak moc jeho srdce hoří po mém,
jen mi vyčítal,
že moje láska je nedostačující.
Bral mi poslední kapky lásky,
Jenž zůstala v mém srdci pro něj.
Bičoval mne těmi slovy.
Poklekl ke mně
a chytil mě za ramena.
I z jeho očí se řinuly slzy.
Stále opakoval,
abych mu dala celé moje srdce,
ale já už nemohla.
Už jsem ani snad žádné neměla.
Pro něj jistě ne.
Svalil mě na zem
a bodl mi nůž do srdce.
Vyjekla jsem do tiché noci.
Stále opakoval,
že to musel udělat,
že to jinak nešlo.
Křičel na mě,
ale já už ho nevnímala.
Upadala jsem někam do propasti.
„Jen jsem si chtěl vzít,
co je moje,
co mi patří!
Rozumíš!?“
Vyrval mi srdce z těla
a odešel pryč.
Ani mi nestihl říct:
„Sbohem, má lásko.“