VĚČNÁ

Ve stínu deště potichu se ukrývám,
myšlenku jedinou stále si namlouvám –
že umím tančit mezi kapkami.
Jako nůž do tepny vrývám si ji do srdce,
jako krev na zemi, chutná tak netrpce.
Se zoufalstvím v duši jsem zase na začátku.
A s prázdnotou tam kdesi v hlubinách,
říkám ti: „Jsem stále tu. Jen nevím co psát.“
Bezradně dívám se na světlo,
co z lampičky na chvíli vylétlo.
A dopadlo až kamsi za roh.
Nechce se mi podívat do očí,
z té temnoty v nich má i světlo strach.
A duše tělo své neopouští,
hříchy svět přece neodpouští,
nedá ti dar, jakým je smrt.
Výjimečnost na Zemi se trestá.
Proč naše cesta je tak scestná?