Ante Portas

Řecké ohně zaplanuly,
tajemný spánek padá,
ze života zbyly nuly…
Do dlaní z urny vkládá,
a poté pouští do vzduchu,
má Milá popel, jímž jsem byl
kdysi; a šeptá si v duchu
mé básně, jimiž jsem žil.

Já ztratil jsem vše, a štěstí
můj duch přesto cítí víc,
než ona, když drží v pěsti
mě. A rozfoukána chtíc
se mnou být, slzy jí kanou
k zemi, kam padám i já.
Snad také chce projít branou,
však stojí před ní, Milá.