Naruby

Do bílé tmy křičím,
nikdo mě neslyší.
Sama sebe ničím,
vlastní ruka mé rty utiší.

Přesto se ohlédnou,
němé tváře kolem.
Skrze mě pohlédnou,
"Vypořádej se sama se svým bolem".

Slzy stékají, prašné a suché,
nechávají stopu jak had v písku.
Můj křik slyší jen ucho hluché,
v srdci mám nejednu třísku.

Z velké výšky v přízemí,
skáču.
Zakázané ovoce i území,
pláču.

Využijí, odkopnou,
šeptem křičím do davu.
Kus mého srdce zase uloupnou,
nevydržím..mám obavu...