Baptisterium Spleenu

Stůl… na něm nic… jen hrnek s kávou.
Stojí tam sám, bez ubrus, bez podšálku…
(Sám jako já na zemi, naděje pryč plavou.)
Je studený, mrtvý jakoby prohrál válku.

Zbyl už jenom on na bitevním poli
stolu. Raněn, černou krví krvácí…
(Nemohu křičet, přesto, že to bolí.)
Už odešli i poslední diváci…

z představení „Život“… nudná hra…
překřtili ji na Spleen, odešli do kin
a z nich si utvořili realitu, náhra-
du… Popravčí! Vládce dal pokyn…

Hrnek stál… chladl, chladl a mřel…
(Upíral jsem pohled na popelník.)
A pak – kdosi za divadlem zavřel
dveře. Byl konec umění…
nová zábava začla – umělník…