Kostnatá ruka...

Samota mou duši jímá,
Mé srdce čísi ruka ždímá,
Zarývá nehty do jemné tkáně,
Pomalu drásá mé skráně.
Jak chtěla by mi odejmout mou tvář
Potůčky krve tečou na polštář,
Bráním se, ale síle její
Se mé ruce bránit neumějí.
Kdo je ona? Pravda, lež, iluze
Či snad mého těla infuse?
Je fantazií, bolestí, výmyslem,
Je bídou, dobrem nebo zlem?
Pláču na hřbet té kostnaté ruky
Dech se mi chvěje těmi muky.
Puká mi srdce a krev vře,
V téhle kruté nelidské hře.
Už i slzy se mi krví zbarvily,
Kostnaté ruce mě chladně ovily.
A budou mě držet dokud mé vlasy
Nepoznamenají do šeda ty časy…