Kajícnice

Jako kajícnice ruce spínám
v tichém Odpusť mi
s otázkou v očích k nebi se dívám
jsem ještě já, ty, jsme my?

Kolena do hlíny se boří
hřbitovní zeď sténá
mé srdce steskem hoří
vyryté v něm dvě jména

Jsem dívka pobledlá
s nadějí vepsanou do tváře
našla jsem svého Anděla
však nyní kropím si polštáře

Předloňské listí už odnesl vítr
vzpomínky ale zůstaly
co bylo tehdy, už teď není
přesto mě bát se nechaly

Odpusť mi má slova žárlivá
však vše je jen vinna má
poznání mě ubíjí za živa
chtěla jsem, a tak jsem poznala

Já věřím v sílu svých pout
v tvá slova slibující
tak nenech mě utonout
v řece pro věřící