Jako..

Jako motýli na louce,
zmateně myšlenky se mi míhají,
jako olověné srdce,
co puklo potají,
jako růže potřísněná mou krví
z krvácejících šrámů,
jako sluncem zalité podkroví,
kde Život se Smrtí hrají dámu.
Jako sněhová vločka v nejparnějším létě,
připadám si já..
Jako netopýr, co v noci slepě tápe,
nevědouc, co mu za to dá..
Jako duhově zářící hvězda,
ze záplavy stříbrné záře,
jako muzikant, co hudba se mu nezdá
a své strasti do sklenky vína háže..
Jako drak z říše Fantazie,
co pro mé druhé já si přiletěl..
Jako neviditelná slzička naděje,
pro kterou ode mne znovu uletěl..
Jako temně fialové nebe v noci,
zářící pro potěchu Anděla spásy,
jako ztichlé varhany o půlnoci,
co mlčí na počest jeho dávno mrtvé krásy..
Jako dealer šťastných životů,
co jen stěží se přemáhá od další nesmyslné dávky.
Jako opuštěný kámen, ležící u starého plotu
společně s poztrácenými pestrými korálky..
Jako bezcenná loutka v moři,
které nemá břehů,
jako pták, co rybce se dvoří
a nepřipouští si neúspěchů..
Jako naivní rytíř, co vydal se do světa,
aby zachránil svou lásku,
jako věčný nenapravitelný popleta,
který přes oči nosí průhlednou pásku..
Jako bezcenná mapa do neznáma,
vedoucí až kamsi tam, na druhý konec světa..
Jako jediná bílá vrána,
co až daleko za družkami svými létá..
Jako to největší nic uprostřed nicoty
připadám si.. Víte jaké to je?
Jako klavíristka, která poztrácela své noty
a navždy si je pomíchala.. A už pro ni neexistuje melodie..