Uplout už...

Nač bych měl vstávat ráno,
když bdění mé je jen tupý spánek,
je čímsi determinováno;
a žití lidské je jako prázdný džbánek.

Nádoba bez kytičky -
osamělá, bokem odložena.
Sen zůstává ukryt pod víčky,
smutný a pravdivý jako nahá žena.

A také trochu trapný,
asi jako zpěvák, jenž je němý -
a pohled na něj hluchý, matný
hloupě a bláhově očekává změny.

Tak skutečnost mě nudí,
ta nejnepoetičtější suchost,
to, co v mém stínu jako led studí
a staví přes potůček Styx nejkratší most.

Tento den jsem pozbyl sil
vstát do dění života jak dosud.
Sen plný prázdnoty mě zděsil -
však byl to sen? Není to skutečný osud?

Mohu už jenom uplout
po hladině říčky na Onen břeh,
kde najdu si tichý klidný kout...
a s mincemi na očích, do něj bych si leh.