Ztracený rozum...

Růžová poupata z Amserodamu
ve váze zvolna už ztrácí dech.
Půlnoc se konečně kloní k ránu,
hvězdy si odnáší ve vlasech.

Jen do prstýnků oblečená,
mám v srdci lásku, či lhostejnost?
Zklamaná, nebo okouzlená?
Chci tě, anebo mám tě dost?

Ráno prý pokaždé moudřejší je.
Kdo mi to ale teď zaručí?
Láska je drama i komedie,
když ztrácím rozum v tvém náručí.

Už mě netrap, moc prosím.
Tolik bolesti v sobě nosím.
Miluji a sebe daruji.
Pak toho jen lituji.

Proč opět facku dostala jsem.
To nejsem člověkem?
Proč se toto děje?
Jsem plna beznaděje.

Už nechci být na tomto světě.
Ať to skončí, třeba v létě.
Ale nejlépe již dnes.
Můj život je zkopaný pes.

A to bolí moc.
Nevím, jak najít pomoc.
Proč tolik pláči,
svůj život ztrácím?