Na křižovatce hvězdných drah

Dnes večer,
jen já, hvězdy a vánek,
jenž tóny tichého šeptání,
mě svádí ke svým hrám.
Několik kandelábrů podél cest,
stínů a prachu z hvězd,
pár letmých pohledů
uspěchaných opozdilců
s očima barvy duhy.

Ta noc, tak vlažná
a přesto neschladí mé spánky.
Tichounce pláču,
závidíc milencům,
jenž karafy plné medu,
rozprostřou a opojeni
vůni luk se stovkou vlčích máků,
zakusí slast opojnou.

Dojdu až tam,
kde hvězdy poskládány v mozaiku,
ťukají signály
v abecedě morseově,
až tam, kde měsíc mává
zlatavou ratolestí,
jenž budí snílky z rána,
cinkáním čajových hrnečků.

A snad zde,
na křižovatce hvězdných drah,
posbírám své touhy,
jež tolik mi teď schází.
Tisíceré díky korábům,
unášejíc mě v blankytné dálky,
kde usínat, bez příchutě slánky,
nám je souzeno.

Jen dojít klidu,
pochopit,
že každý pád,
nastolí krůček,
ke skvostným výšinám.
Jen dotknout se, máš je na dosah:o)