Stříbrný palác..

Černobílí ptáci,
na nachovém nebi.
Sedím ve stříbrném paláci,
pod objetím ledové klenby.
V paláci smutných vdov,
odkud dávno odešlo štěstí.
Nikdo nepronáší žádných slov,
temnota smutek nám věští.
Pozorujeme ptáky na noční obloze,
v očích cosi.. Touhu či závist?
My, proslulé neblaze,
my, i přítelkyně nenávist..
Zlatá křídla andělů,
bijí nám do oken.
Žijeme snad jen z rozmaru
našich černých loken..
Jsme jen nešťastné duše,
nemohoucí na druhý břeh.
Tak tu jen sedíme tiše
ve věčných bolestech.
Pokojem prostupuje chlad,
který my už necítíme
stejně jako žízeň či hlad..
Myslíme, chceme, míníme..
Chceme pryč,
daleko od toho utrpení.
Kdo jen má od našich srdcí klíč?
Chlapci a muži, dávno v čase utopení..
Oni a jejich mrtvá láska,
bez které nemůžeme přejít..
Byla prohrána naše sázka,
zbyly jsme tu samy.. –nikam nejít..
Tak nashledanou, světe,
posíláme poslední rozloučení.
Mrtvá růže nikdy už nepokvete,
naděje pro ni už není..
Stejně jako pro nás..