Zahlédl jsem

Zahlédl jsem v šeru dní
zahlédl jsem jednoho z nich
zahlédl jsem potají,
jak v lese ústa mu bělají.

Zahlédl jsem v šeru noci
křičet muže bez pomoci,
v kapse skřeta v ruce nůž,
byl to duch anebo muž.

Šeptal, šeptal divným hlasem
mnul si ruce,
"víš , kdo já jsem?"

Tápu, tápu, napůl bdělý,
tíhou strachu oněmělý,
"ať jsi muž anebo skřet,
snad ukázal bys mi svůj svět."

Bílá paže navzdor díků,
objímá mou silnou ruku,
mrazí, mrazí, běda...ZPĚT
ne, ne, zapomeň na tenhle svět.

Běžím , běžím tichem lesa,
ne-přítel již v listí klesá,
bílá paže, bílý ret,
tu přistupuje ke mě skřet:

"Život, duši bych ti dal a ty by ses mne takhle vzdal?"

Tu přistupuje ještě blíže
nesouc peří jako kníže,
"věky věků, kdo se bál,
nikdy by mě nepoznal",
tiše šeptal, žádal dál,
abych jej sebou všude bral.

Já kráčím ,on z kapsy hledí,
vidím v tůni zrcadlení,
bílé paže, bílý ret,
pálení jsem cítil hned...

Kdosi opodál na mne hledí,
kouká , jen tak sedí,
podávám mu ruku rád,
však cosi nutí mne mu ukázat,
svůj svět , co mám tak rád,
svět , co je a není,
svět , kterým jsme tak okouzleni.

Však náhle v kapse skřet,
podává mi silný jed.
Já náhle cítím , co je a není
čím jsme to byli , tak okouzleni.