Zjizvená duše

Slunce už zapadlo, je čas jít spát,
já však nemůžu, nechci,
myšlenky chtějí se se mnou prát.

Perou se se mnou jak rytíři s meči,
moje tělo svírá se křečí.

Křečí z trápení a žalu,
z času, který tak letí,
ze živote,
z kterého stejně časem zbyde jenom smetí.

Smetí, které vítr rozfouká,
a nezbyde nic,
kdo by mohl chtít po životě víc?

Jo, život je macecha,
kdo si ho ponechá?

Dělá nám na duši šrámy,
a ty jdou po celou dobu s námi.

Se mnou jdou teď slzy,
nikdo se neptá co mě mrzí.
Nikdo nevidí mé jizvy v duši,
které ani nejdou zabít kuší.

Často si říkám, že už mám všeho dost,
na celý život snad i zlost.
Já vím, on mě jenom vede,
za všechno můžu jen já,
ať jsem volná nebo lanem svázaná.

Dotýkám se zase dna,
kde ani nejsou ryby,
a naštěstí snad ani lidi.

Vždyť lidi ubližují jen sami sobě,
uleví se jim až v hrobě...

Tak proč jsem na dně sama?
Protože by se mi i voda jinak smála?
Třeba mě pohltí, třeba z ní vyplavu ven,
ale co na tom záleží, vždyť jsem troska jen...