Naposled...

Nastalo ticho, však v uších mi zvoní,
já nechci se rozloučit a přijít o ní.
Je ticho a v uších mi zvoní dál,
slzy mám na kraji,
ale neboj, brečet budu potají,
však kdo by při té chvíli neplakal.

Ticho se místností snáší
a v uších mi zvonit nepřestalo.
Jak já loučení nesnáším,
vždyď času bylo hodně, ale pro mě příliš málo.

Ticho bylo a bude i když to jsou jen momenty,
prosté zlomky sekundy.
Poslední slova, co jsou vyřčena,
sálem zní do ztracena.

Jsi usměvavý tvor a naposled ti pusu dám.
Záříš a úsměv máš od ucha k uchu
a i v denním shonu a ruchu
já vždycky tě poznám.