Bez názvu?

Řekni, proč v očích slzy máš?
Proč zas v tom zpropadeným smutku lítáš?
Mě taky není do smíchu,
Snažim se najít útěchu,
Konečně snad nalézám ji v nekonečném tichu…

Nikdo z nás už nemluví, díváme se do nebe,
Ticho je nám společníkem, když teď ležíme vedle sebe.
Možná nemyslím na nic, snad na sebe a na tebe,
Na tu změnu mezi náma, prosby šeptám do nebe

Prstem ve vzduchu píšu slova upřímná,
Otáčíš se jinam, tvoje duše možná vzpomíná,
Možná ale právě usíná,
Do krajiny snů se ubírá,
Až na dno se propadá,
Do spánku který trvá věčně, není z něho návratu,
Spánek který přináší, všem blízkým nekonečnou ztrátu.

Zvedám se a prosím, neodcházej ještě,
Tvůj pohled je prázdný, srdce snad svírají ti kleště,
Snažím se je povolit, osvobodit tě z deště..

Z deště který padá z očí jen co dotknu se tvé tváře,
Ve snu vidím tvůj úsměv, ten mi nikdo ze vzpomínek neodpáře.

Budím se uprostřed noci, vidím u postele anděla,
Podívám se mu do očí, hned jsem tě v něm viděla,
V jeho očích známý pohled, ale ústa byla němá,
Bojím se je políbit, šeptám do tmy slova něžná…

Noc se však krátí, ráno brzo přichází,
Nechci aby se to stalo, můj anděl ale odchází,
Chtěla bych jít za ním, slyším jeho nářek,
Cítím jeho bolest, chci aby se vrátil nazpátek..

Ležím na louce sama, dívám se do nebe,
Zase možná myslím na tebe a na sebe,
Ale teď už bez tebe, ty v zemi věčně spíš,
Možná o šťastným životě, krásný sny sníš.