Být na dně...

Být na dně je přirozenou reakcí na životní zranění, stresy, změny a zklamání.
Vidím to, cítím to, prožívám toto vše, je to kruté celkem smutné poznání.

Nejsem schopna "vyhrabat se" z deprese sama ze své síly.
Ztrácím půdu pod nohama, ztrácím již i sebe a své víry.

Skládám, jak myšlenky plynou, proto není to dokonalé,vím.
Ale snad pocity svými se vypíši a budu ještě žít, život svůj neskončím.

Ale proč by ne, co mě ještě tady na tom světě čeká,
ta krutost a bolest mě každý den moc leká.

Zase cítím tu hořkost života a pachuť smrti své,
ať už je po mě "veta" a ta bolest prosím pomine.

Chtěla jsem pomoci a hodit záchranné lano,
bohužel není mi již života a síly dáno.

Snažím se tu dnes něco složit a najít v tom smysl,
ale můj život a vše kolem je asi velký nesmysl.

Jak mám žíti dál, když život mi vše vzal a jen pláči.
Bolest, zoufalství, beznaděj...ano, to už mi stačí.

Už nechci být loutka, s kterou si každý hraje,
jsem zoufalá, ano a úplně plna beznaděje.

Přeji lásku moc všem lidičkám, je důležitá.
Já jsem již jen životem a láskou bita.

Proč tolik trpím a netrpí ten, co mě vždy zraní.
Nepřeji mu zlé, jen štěstí, ale platím krutou daní.

Toto mé dno je silnější než já a je zhoubné.
Už nemám chuť na nic, nemám ani myšlenky kloudné.

Život mi je peklem, proč tu stále být.
Chci zavřít oči a svůj krásný sen snít.

Až bude zítra vycházet sluníčko a nový den.
Mně splní se...smrt, konec života, krutý sen.

Proboha, na co tady zase myslím...končím život svůj.
Tak má lásko...můj živote...vše co mám,při mě stůj.

Ne, nechci o nic žádat, nemám už se ráda, jsem prokleta.
Má síla i víra a vše v mém životě je klícka zakletá.

Prosila jsem andělíčky mít nad sebou.
Teď zmírám tu, a to lásko pod Tebou.

Ano, vše končí...i ten smutný život můj.
Bože, alespoň trošku, jen trošku, při mě stůj.

Ne, už nikdo nestojí při mém životě.
Že ho končím, vím, zní to krutě.

Myšlenky plynou a já tu píši a skládám nějaké veršíky.
Ulehla jsem do prachu, do tmy a skončily ty mé sníky.

Celá hořím horečkou a vším, co mě tak bolí.
Konečně mě to můj živote už všechno skolí.

Tak tu píši o svých pocitech, je tu vše na dlani.
Proč, jen proč, jsi živote a lidičky tak prohnaní.

Nesetkávám se s dobrem, jen tady se cítím "doma" být.
Bohužel je po síle ámen a já již bez síly nechci žít.

Proto dobrou noc moje děti, moje lásky.
Já umírám, mám jen strastiplné vrásky.

Umřelo mé tělo, to už dávno, teď umírá i duše má.
Stála jsem o lásku, dávala ji, jak to šlo,co mi život dá.

Nic...už nic...už jen konec svůj zasloužím.
Již po ničem, opravdu ničem, netoužím.

Peklo a bolest propletlo život můj, ta bolest.
Už nepřijde, co jsem chtěla, i nějakou ratolest.

Jsem tma, to je již vše jasné, tma tmoucí.
Už není nic, ani můj polibek lásko vroucí.

Zničils vše a i moji osůbku malou.
Mám asi takovou zlou ránu danou.

Tak ano, milovala jsem, chtěla najít sílu.
Bohužel, vše je jiné a já ztrácím tu víru.

Proto končím svůj život a s láskou ještě loučím se.
Přeji všem, ať se nad bolestí a potíží povznese.

Vím, nemám ani při svých myšlenkách na to právo.
Ale již nemám život, nemám chuť a to není zdrávo.

Stojím na balkóně a vidím, jak mé tělo letí.
Nezbyde nic, nic ze života, jen nějaké smetí.

Co více říci...vím, není o co stát.
Ale je to bolestné a já se nechci bát.

Proto již ukončím vše, svůj život prokletý.
Je to vše jedno velké a hrozné zakletí.

Tak se tedy opět loučím, protože už nemohu dál.
Každý se jen všemu i mému životu smál.

Ale je to tak, smějte se moji milovaní.
Léčí to vše, však já již nemám zdání.

Proto omlouvám se, že se loučím a končím vše.
Snad tím vším již to zoufalství a bolest pomine.