Hádka

Slz jsou plné denní stránky,
když vytvářím nové hádky.
A pak sama hrotem ostrým,
na srdce si rány kreslím.

Lítost tuží černou píše,
a ráj Popelky byl jen klišé.
Proč jen hloupost lidská znova,
vytváří tak prázdná slova?

Chyb se toužím zbavit a přec,
neschovám se, nejde utéct.
Můžu sama sebe trestat,
však ted druhý dál mě vystát..

nemůže ..

A hrdlo vzlyky dál se svírá,
štěstí opět odpočívá.
Ticho pojí vyčítání,
tohle fakt je k uzoufání ..

opět, zas ..

Omluvy jsou lékem malým,
kolikrát se ještě spálím,
o blbost lidskou, bohužel vlastní,
snad sama jsem svou vlastní pastí.

Proč ubližovat umím jemu,
smyslu bytí jedinému.
Proč lítost musím dát mu znát,
na černé straně smutně stát.

Bolí mě to, omlouvám se,
dneska, zítra, opět zase.
Snad časem hádku odpustíš,
že miluji tě … dávno víš ...