Najdi konec...

Viděl si ty oči v dáli?
Ty co své sny roztrhali,
To ticho, co svůj osud značí
Dětský pláč co se teď mračí.

Slzy co padají k zemi tiše
Krvavé stopy padající říše
Osudná dýka tišící bolest
Krví zbarvená nevinná pelest

Bezedná jáma hloupého stesku
Nezkrotná bolest složená z blesků
Vyrvané pramínky zničených vlasů
Bodavá bolest při volání hlasů

Těkavé pohledy do cizích očí
Bez myšlenky na svět, který se točí
Jediná myšlenka na ta dvě slova
Chtít je slyšet znova a znova

Bohužel necítí už jeho vůni
Nepochopěj, proč říká si: „stůni“
Jeho vlas vzal si vánek
Slzavé noci zas její spánek

Každý den chrání ji už jenom postel
Jejím útočištěm stal se teď kostel
Všechna ta místa, kde spolu byli
Všechny ty koutky kde spolu snili

Tenkrát tam na hoře na skále stáli
Tenkrát sami sobě něžně se oddávali
Ty časy pominuli, je konec všeho
Nikdy už se nepodívá do očí jeho

Může se smát, může plakat
Může se červenat, po zemi skákat
Však když zavře oči, co bude se dít
Zas za ním půjde, zas o něm bude snít

Možná čas jednou vrátí jí cit
Třeba zas jednou bude mít klid
teď víčka klopí při každém slovu
teď bojí zeptat se znovu

Když zavře oči koho to nevidí
Jen ve snech může být opravdu s ní
Cítit zas tu vůni, slyšet hlas
Nevyrvat si jediný vlas

Oděvy černé jsou pro ní svět
Stejně jako tóny těch jeho vět
Ty slova co chce před koncem slyšet
Ty pohledy, ke kterým brzy bude shlížet

Tišila bolest hloupými léky
Nožem po kůži vedla si štreky
Teď leží ji na stole vstupenka
Jediná mrňavá pilulka

Polkne a usne tím věčným spánkem
Stane se pro něho doprovodným vánkem
Snad pochopí někdo tu její činnost
Kdo může jí odpustit tu lidskou hloupost

Možná že pro ni teď pár lidí slzí
Možná to někoho tak trochu mrzí
Možná i ona mohla by litovat
Však nepřestala by nikdy tak trochu milovat

Teď něžně ji po vlasech hladí
Teď romanticky jí do očí hledí
Teď konečně šťastně se cítí
Teď chápe podstatu černého kvítí.