Příliš mnoho příběhů.

Již mnoho dní to jest,
co s Eligem mluvil.
Život, staven z prázdných gest,
jak pavouk síť mu uvil.

Síť, v níž se sám polapil.
Už jak by ležel na marách.
Živé vody neupil
a na srdci mu leží prach.

Na temné stojí skále
pod níž v hloubi moře hřmí
a radost jeho stále
scouhlená jen v koutku spí.

Již mnohokrát žil znovu,
by další příběh stvořil.
Srdce neměl z kovu
a cit do všeho vnořil.

Azrig zadíval se v moře.
V ty vlny temně bouřící.
Všechna jeho hoře
jsou nože v něj se nořící.

"Snad přítel nechce skočit?
A naděje své utopit.
Nové šaty smočit.
Ve vlny se potopit."

Azrig se hned otočí.
Elig za ním stojí.
Pohlédne mu do očí
a myšlenky se spojí.

Azriga stud šlehne.
Oči k zemi skloní.
Víc se ani nehne.
A to všchno pro ní.

pro beznaděj, které propadl.

"To už je tak špatně?
Že tělo své chceš moři dát.
Já vzpomínám si matně,
že pánem dal ses zvát."

"To však není důležité.
Pač všechny krásy světa,
lásky všechny nezažité,
jsou jak prázdná věta."

A tam pod hvězdami dlouho rozprávěli.

"Pokaždé jsem sražen
a už nemůžu dál vstávat.
Nic mi už nedává sílu pokračovat.
Vidím pouze temnotu."

"Víš...Nedávno mi hvězda řekla,
že příjmout úděl temna
je mnohem snažší, než
příjmout úděl světla.

A měla pravdu."

"Již příliš mnoho příběhů
napsal jsem brkem,
jenž byl namáčený ve smutku.
Na další příběh se již nevzmůžu."

"Tak co abys zkusil ten brk
jednou namočit do štěstí?
I smutek musí jednou dojít."

"Snad...."

E