Sonáta rozervaných nadějí...

Po čem toužím?
O čem sním?
Kde je odpověď?
… na zmrzlých řasách rosy, pohleď!
Podívej se vzhůru
Hvězda padá
Možná přinese mi viru,
Kráska žhavá.

Je jako vločka,
Rozplyne se ve vteřině,
A já jsem jen vykřičník skryty za nedůvěrou,
Zatímco ty jsi to, co mé pochybnosti zničí – tečka.

Pomalu se škrábu na povrch
A hledám světlo mé
Obklopená ve stínu pravdy mrazivé.
Čekám, až se usměješ, čekám, až mě kapkami své něhy zahřeješ,
Dřiv, než sám roztaješ…

Ptám se a hledám odpovědi,
Které snad jen ptáci v nebi vědí.
Či je ta tvář po níž tak hrozně toužím?
Kvůli komu se dnem i noci soužím?
Možná, že zbytečně,
Možná, že s nadějí,
Byť sama vím,
Že nic není nekonečné ani věčné.

Obklopena nedůvěrou
A sužovaná strachem,
Milovaná nevěrou
A objímaná malou, neviditelnou, leč uchopitelnou, vírou.

Věřím tobě,
Věřím v tebe.
Ty budeš navždy mým chrámem,
Ty budeš mým přístřeším,
Ty budeš majákem na rozbouřeném moři,
K němuž se vydám v bouři.

…A když mě zahalí strach,
Když budu mít hlad,
Když budu slabá a zoufalá,
Když budu na kolena sražená,
Když budu v očích všech poražená,
Vyhrála jsem – ty jsi mou výhrou!
Vrátím se k tobě…
Odhodím předsudky
A výčitky vyměním za důvěru.

Či je to úsměv, s nímž se loučím?
Komu patří ta tvář, k níž naposled vztáhnu ruce své?
Koho pohladím?
Komu jen jsem odevzdala srdce své?
Komu patřím?
Komu jsem se odevzdala?
Koho jsem nikdy milovat nepřestala?
Řekni!
Pohleď vzhůru..
Tam je odpověď – nebo ne?

Odpověď krčí se za ocelovou zdí,
Kde tiše trpí…
A svoboda tvá užívá si,
Ji se nestýská,
Ona nežizní,
Pouze ji patříš,
Ona jediná si tě vždycky získá,
Zatímco ostatní jen mlčky trpí,
Soužení svou prázdnotou a samotou bezvýznamných dní.

Kdybys jen věděl…
Kdybys jen mohl pochopit…
Kdybys mě tolik nebolel…
Kdybys mně tolik nechyběl!!!
- patřím ti-

Miluji tě bez výhrad a očekávání..
A všem těmto vyznaním schází jen jediné
- odhodlání -